Pocit, že ztrácíte kamarády

27. listopadu 2011 v 17:58 | Eleanor (Ella) |  Napsáno
Znáte také ten pocit? Čas od času ho má každý. Máte kamarády, milující rodinu... ale přesto máte pocit, jako kdyby jste o všechny své dobré přátelé přicházeli. Jako kdyby jste se snažili dělat věci správně, ale dělali pořád a pořád dělali chyby. A co horší... dusili to v sobě. Nevím jak bych to popsala, asi jako... bezmoc? ano, bezmoc.
Jednou za čas mě svírá nepředstavitelná touha vykřičet všechny pocity do tmy a prázdna. Všechno se na mě valí, já se však přesto snažím si udržet veselý obličej a vizitku "jsem v pohodě". Přitom bych nejraději něco rozmlátila.
Nesnáším ten pocit, ale co nesnáším ještě víc, je... dostávat se z toho!
Proč? Jak jednoduché.
Dám Vám příklad.



Přišla jsem na novou školu, a poznala fajn kluka Š. Byl ze čtvrťáku. Byl nehorázně v pohodě, bavili jsme se dva měsíce. Dal mi dárek k narozeninám, a to jsme se skoro neznali. Chodil se za mnou koukat do tanečních, psali jsme si každý den a byli spolu venku.On byl do mě zamilovaný, a já to věděla. Ale on věděl, že je to můj nynější nejlepší kamarád. Když mu zemřel pejsek, snažila jsem se mu pomáhat. Když se přímo před jeho očima vyboural nějaký mladík, utěšovala jsem ho. Naproti tomu, já měla starosti s klukama a on mi dokonale zvedal náladu a pomáhal mi. Doučoval mě angličtinu a opravdu mi s ní píchnul. A pak se něco změnilo. Nastala opravdu ošklivá věc. Půjčila jsem si jeho náramek pro štěstí, protože mi nebylo dobře, a tak jsem požádala paní profesorku aby mě uvolnila, a s jeho náramkem odjela domů. Večer jsem se dozvěděla něco strašeného. Š. se vyboural, když jel ze školy domů. Auto bylo na kusy, on měl slabý otřes mozku. Snažila jsem se mu v tu dobu co nejvíce pomáhat, ale... nevím, něco se stalo. Jako kdyby se bál. A byla to pravda. Bál se jezdit okolo místa, kde boural. A jezdil tam každé ráno. Když jsme spolu odpoledne spolu s mojí hodně dobrou kamarádkou B. jeli domu, chytla jsem ho na onom místě za ruku. Druhý den jsme jeli jen my dva, a tak jsem udělala to samé. Ale pak se to změnilo. Přestával se se mnou čím dál více bavit, a mě to trápilo. Nakonec z něj vypadlo to, že když se bavil se mnou, nevěnoval se B. a chce jí to vynahradit. A na mě začal pomalu zapomínat. Snažila jsem se dělat všechno pro to, aby to bylo jako dřív. Psala jsem mu na facebooku a všechno možné. Ale když jednoho dne B. přišla s tím, že se spolu ,,vykousli", málem mě to položilo. Ale ne, aby spolu začali chodit, vykousli se... protože prostě chtěli. Nemilovala jsem ho, jen to byl můj nejlepší kamarád. A měla jsem ho víc než ráda. Měla jsem co dělat, abych se před ní nerozbrečela, ale jelikož jí chci být vždycky oporou, řekla jsem, že mě to jen zarazilo. A pak jsem začala dělat, že se mi Š. zhnusil. Snažila jsem se mu co nejvíc vyhýbat, nepsat mu, sklánět hlavu k zemi pokaždé, když prošel okolo mě, a dokonce o něm ošklivě přemýšlet. Samozřejmě že mi to bylo líto, protože on udělal přesně to, co předtím. akorát opačně. Vykašlal se na mě, a začal se věnovat jí.
Jen tak z principu - to že se jí věnoval mi nevadilo, vadilo mi to, že na mě kašlal. Byli jsme se předtím opravdu velmi blízcí.

A teď? Všechno jsem mu řekla. Jak jsem se cítila, jak mi to bylo líto. A výsledek? Je mi ještě hůř, než mi bylo. Protože přiznat pravdu ostatním je celkem jednoduché... ale přiznat pravdu sobě je opravdu, opravdu těžké.
I tak mám stále pocit, jako kdybych o své milované přicházela. Znáte to... ve škole všechno v pořádku, a když přijdete domů, všechno na Vás spadne a jste úplně v háji. Když se svěřím někomu, koho znám, začne mě okamžitě uklidňovat. A to nesnáším snad ještě víc. Uklidňování a litování, když víte, že to prostě dobré nebude. Abych řekla pravdu, je mi líp, když jsem tento článek napsala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Klárí ♥ Klárí ♥ | Web | 27. listopadu 2011 v 19:38 | Reagovat

Tak povinně Ti nemám říkat, že to bude dobrý.. ta neříkám.. ;) Spíš jmě rozčiluje že o tom ještě nevim! :D
Ten pocit, v posledním ostavci.. moc dobře znám. Sama doma, opuštěná, zbývá jenom "blbá" rodina, která mě ještě naštvala.. :/ Ale musí to bejt lepší, protže o čem by jinak byl ten život?! :)
Někdy mývám ještě jiný pocit, zdá se mi, že už mi na Něm nezáleží.. přijde vákend, prázdniny a já ho nevidím.. začne to slábnout.. a pak mi stačí zahlédnout Ho na chodbě a jsem znovu v háji :D

2 V...=** V...=** | 28. listopadu 2011 v 15:37 | Reagovat

To je náádera...prostě upřímný..:)** Je mi to líto..co se stalo mezi váma..=/ =*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama